Orbis pictus - Živí tvorové

Průvodce dílem
Orbis pictus

Živí tvorové

Vrána kráká kráá, ovce bečí bé béé, kobylka vřeští cící, dudek dudá dudu.

Úvod díla o zvířátkách a jejich zvucích patří k nejslavnější části Orbis pictus. Důležité je naučit dítě „živou a hlasitou abecedu“. Zvuky mají abecední řazení. Zvířátka nemají v díle jen funkci modelu, jak se snáze naučit abecedu, jsou i součástí Bohem stvořeného světa.

Komenský v Orbis pictus věnuje živým tvorům mimořádnou pozornost, nepatří jim jen Úvod, kde se podle nich učí hlásky, ale je jim věnováno sedmnáct samostatných kapitol (XVIII-XXXIV), které předchází těm o člověku. Komenský dělí zvěř na ptáky, hmyz, čtvernožce, domácí zvířata, divoké šelmy, hady, plazy, obojživelníky a ryby. Domácí zvířata jsou probírána zvlášť, drůbež je zařazena mezi ptáky, dobytek mezi čtvernožce. Samostatnou kapitolu mají dravci či tažná zvířata. Zvířata jsou rozdělena nejen podle toho, zda létají, lezou nebo plavou, ale i podle jejich vztahu ke člověku (domácí, dravci, zpěvní ptáci atd).

Člověk se zvířaty vytvářel v raném novověku nemluvnou pospolitost. Mimořádné postavení mezi lidmi měli ti, co rozuměli řeči zvířat, jako byl Orfeus, či pohádková postava Jiřík, který se díky této znalosti stal králem. Zvířata nebyla němá, to jen člověk jim nerozuměl. Zvířata vydávala nejen zvuky, podle nichž se děti učily abecedu, ale měla i magické schopnosti a vlastnosti. Až do devatenáctého století tvořil antropomorfismus nedílnou součást vztahu mezi člověkem a zvířetem, zvířeti tak byly přisuzovány i lidské vlastnosti – mravnost, vlídnost, zloba, moudrost. Symbolické vlastnosti zvířaty byly používány i v heraldice. Býk měl význam síly a plodnosti života, čáp byl symbolem štěstí, důstojenství a bdělosti, jelen znamením rychlosti a mírnosti, který hledá záchranu v útěku, pelikán byl symbolem křesťanské obětavosti a lásky, neboť si drásá hruď, aby nakrmil své mladé apod. Sedm z dvanácti symbolů horoskopu má zvířecí symboliku.

Zvířata byla součástí světa a stvoření, součástí Božího záměru. Komenský k tomu uvádí: „Oblaka visí v povětří. Ptactvo lítá pod oblaky. Ryby plovou ve vodě. Země má hory, lesy, pole, zvířata, lidi. Tak plny jsou obyvatelů svých čtyři živlové, kteří jsou světa největší tělesa.“ (II). Nejedná se jen o didaktický popis fyzického stavu světa, ale o popis božího záměru, jak svět funguje. Člověk je součástí světa, ne ten, kdo ho řídí. Když nastala potopa světa a Noe vstoupil z příkazu Boha na Archu, vzal s sebou všechny živé tvory v páru a veškerou pospolitost, nejen člověka. Všichni tvorové pak mohli obnovit život na Zemi.

Zvíře raného novověku nebylo jen předmětem obživy člověka, člověk byl se zvířetem svázán ve vzájemné závislosti. Veškerý pohyb po souši, obživa a práce byla umožněna díky zvířatům. Člověk využíval zvyklostí a charakterů daného zvířete. Zvíře bylo věčné, každý kůň byl symbolem koně, každá labuť byla symbolem labutě. Jednalo se o vyrovnanou pospolitost, která byla narušena až během devatenáctého století, kdy závislost člověka na zvířeti kvůli nástupu techniky klesá a stává se z něj předmět jednostranné potřeby. Zvířata se chovají na maso, kůži a rohovinu. Postupně se vytratil vzájemný vztah a vzájemná pospolitost. Fyzické oddělení člověka a zvířat je spojeno nejen s nástupem průmyslu, který nahrazoval práci zvířat, ale i s nástupem nové vědy, která oddělila tělo od duše (René Descartes). Podle dobového přesvědčení zvířata nemají duši, proto klesá postupně jejich význam na úroveň věci. Botanicko-zoologický systém Carla Linného, který vychází z fyzické charakteristiky, oddělení člověka od zvířat dokonal.