Trestání zločinců bylo přísné z důvodu napravení normality života. Veřejné potrestání nebylo jen jakýmsi divadlem, ale mělo ukázat provinění a být i aktem nápravy a uvedení porušené situace do normálu. Trestaný člověk ve společnosti ztrácel svoji čest. Součástí trestu mnohdy bylo vyhnání odsouzeného z komunity, s sebou si však odnášel doživotní znamení: „Zloději se věšejí na šibenici od kata. Cizoložníci se stínají. Vrahové a loupežníci buď kolem se lámají a na kolo se dávají, nebo na kůl se nastrkují. Čarodějnice se na hranici upalují. … Kterým život darován, na pranýř se stavějí, na přezmen se vyhupují, na osla se sázejí, uši se jim utínají, metlami mrskají, znak jim vypalují, ze země se vypovídají ...“. (CXXV). Každý druh provinění měl svůj způsob potrestání, pokud byl někdo ušetřen, nebo jeho provinění nevyžadovalo tak přísný trest, byl fyzicky poznamenán (řezání uší, vypalování znamení, stání na pranýři). V každém případě se trest s člověkem nesl celý život. Život v souladu s božími pravidly se měl člověku vyplatit i na tomto světě.