Orbis pictus - Člověk

Průvodce dílem
Orbis pictus

Člověk

a jeho místo ve světě

Komenského člověk je člověk sedmnáctého století, který má fyzickou stránku i duši. Je součástí lidského společenství, ve kterém má před Bohem svou danou roli. V Orbis pictus je člověk pojímán v několika rovinách, kterým odpovídají patřičné kapitoly (XXXV-XLIII):

1) Člověk jako stvoření Boží (XXXV), jehož život je rozdělen do sedmi věků – dítěte, pacholete/děvčátka, mládence/děvčete, jinocha/panny, muže/ženy, starce/stařeny a kmeta/sešlé babičky. (XXXVI)
2) Vnější znaky člověka, které popisují samotnou fyzickou podobu (hlava, krk, břicho, ruce, nohy). (XXXVII-VIII).
3) Vnitřní anatomie lidského těla, která popisuje samotné fungování lidského těla, a je jistým náhledem do božího tajemství. (XXXIX-XL)
4) Smysly vnější (oko-vidí, ucho-slyší, nos-cítí, jazyk-zkouší chutě, ruka-rozeznává dotyk) a smysly vnitřní (pospolný, přemyslování a paměť) (XLI). Smysly nám pomáhají poznat tento svět a přemýšlet o něm.
5) Nedílnou součástí člověka je lidská duše, která je dělena na rozum, jenž poznává a chápe, na vůli, jež vybírá a duši, kde jest láska, bázeň, hněv (XLII).

Dle Komenského je člověk schopen poznat jak pravdivou znalost věcí, kterou je věda, tak i tu falešnou, kterou jsou blud, podezření, domněnka. Zde se Komenský otevírá novému vědeckému poznání založenému na racionalismu. V samotném díle Orbis pictus se nové myšlení projevuje i velmi odvážném pojetím lidské anatomie. Ta se začala studovat v druhé polovině šestnáctého století na univerzitách v tzv. Theatrum Anatomicum - specializovaných pracovištích. Avšak duchovní a fyzický život nebyl oddělen ani zde, mottem těchto pracovišť zůstávalo Memento mori – Pamatuj na smrt.

Lidská bytost, tedy člověk, má své místo nejen před Bohem, ale je i poutníkem života a světa. Komenského poutník je nejen alegorií lidského života, ale i života samotného Komenského a jeho poutě, kterou započal na Moravě a skončil v nizozemském Naardenu. Při své pouti má člověk dbát pravé cesty. V samotném Orbis pictus Komenský upozorňuje, že „scestí a rozcestí klamou a zavádějí v rokliny“. Nejedná se jen o příměr. Naději pro poutníka nalézá Komenský v životě v Kristu. Motiv cest řeší nejen v Orbis pictus, kde mu věnuje několik témat (LXXXII-XC), ale i ve svém slavném díle Labyrint světa a ráj srdce.