Orbis pictus

Těmito slovy začíná Komenský první kapitolu Orbis pictus „Bůh“. V závěru díla pak konstatuje, že „Osudy lidské se nemají připisovati štěstí anebo náhodě, nebo působení hvězd (komety sice nic dobrého neznamenají), nýbrž vševidoucímu oku Božímu a jeho vševládnoucí ruce.“ (CXLVIII) Od Boha je vše odvozeno a vše v něm lze nalézt, i útěchu. Nejdůležitější ctností pro Komenského je nábožnost, kterou označuje za „královnu ctností“. K božímu poznání můžeme dojít z „knih přírody“, kdy chválíme dílo jejího tvůrce, či pomocí Písma svatého. Klíčový je pro Komenského vztah k Bibli, jejíž proměnu chápání a postoje jednotlivce k ní raný novověk přinesl.

I laikům byla dána možnost výkladu Písma svatého, které bylo vykládáno jako absolutní autorita (Sola scriptura), což mnohdy vedlo k zcela originálním interpretacím. Katolíci, pro které zůstávala nejvyšší autoritou církev, tuto skutečnost s úspěchem často kritizovali, podobně jako Komenský. Písmo začalo být chápané doslova, nikoli alegoricky. Se studiem Písma začala filologická kritika jeho vydání založeném na Vulgátě. Jedním z průkopníků byl humanista Lorenzo Valla (1407-1457). Díky filologické kritice došlo ke studiu hebrejských originálů a potřebě vydat Písmo v národních jazycích. Koncept založený na mystickém vzniku světa začal být nabouráván přírodními vědami.

Náboženskou rozmanitost, kterou do Evropy přinesl raný novověk, nalezneme i v Orbis pictus. Člověk cítí boží přítomnost, ale každý jiným způsobem: „Že Bůh jest, cítí všichni lidé, ale ne všichni znají Boha právě. Tudy povstávají rozličná náboženství ...“ (CXLIV). V Orbis Pictus Komenský rozlišuje nejdůležitější tři: judaismus, křesťanství, kterému věnuje nejvíce pozornosti, a islám. Rozdíl v náboženství a upřímná Komenského víra v poslání Jednoty bratrské jej nakonec dovedla na cestu poutníka.